Vietcong klan *Combat18*

Vylodění 9. pluku námořní pěchoty ve Vietnamu završilo velmi dlouhý úvod. Ten začal ve druhé světové válce, kdy Úřad strategických služeb Spojených států pomáhal Ho Či Minovým partyzánům bojovat proti Japoncům a Ho Či Minova Viet Minh pomáhal zachraňovat sestřelené americké piloty a dodávala zpravodajské údaje o pohybech japonských vojsk.

Ho Či Minova Komunistická strana Indočíny založila Viet Minh v roce 1941 jako organizaci národní fronty, aby bojovala jak proti Japoncům, tak proti Francouzům. Francouzi vládli ve Vietnamu jako koloniální mocnost většinu století a Ho vstoupil do komunistické strany ve Francii v roce 1920, když se mu nepodařilo přesvědčit konferenci ve Versailles po první světové válce, aby podpořila sebeurčení národů Indočíny.

Během druhé světové války ponechali Japonci správu na rýži bohatého Vietnamu vichistickým Francouzům. Ale v roce 1945 se Francouzi ve velkém počtu přidali k de Gaulleovi. Japonci internovali francouzské civilní zaměstnance a vojáky a vládli ve Vietnamu prostřednictvím Francouzů ve středním Vietnamu. Když se Japonci vzdali Spojencům, Bao Dai odstoupil a Ho Či Minh vyhlásil nezávislost Vietnamu jako demokratické republiky Vietnam.

Na konci druhé světové války obsadili Britové jižní Vietnam a Čankajškova vojska vpochodovala na sever. Britové využili japonské vojáky, aby se Saigon nedostal do rukou Viet Minh - jako to Američané provedli komunistům v severní Číně - a znovuvyzbrojili 5000 francouzských vojáků. Francouzi převzali vládu v Saigonu a koncem roku 1945 Britové odtáhli. Na severu Číňané dovolili Ho Či Minově vládě, aby zůstala v Hanoji, ale počátkem roku 1946 souhlasil Čankajšek, že se stáhne a uvolní prostor Francouzům. Ho uzavřel dohodu s Francouzi, podle které francouzská vojska vstoupila do severního Vietnamu a Paříž uznala Ho Či Minův režim jako svobodný stát v rámci francouzského společenství, Ho měl dva cíle: národní osvobození a "modernizaci" Vietnamu. Mezi Francouzi a Viet Minh stoupalo napětí. Šestadvacátého listopadu 1946 začala válka, která vyvrcholila porážkou Francouzů u Dien Bien Phu v roce 1954.

Zájem Spojených států o Vietnam se rodil pomalu a stoupal během studené války. Spojené státy opakovaně naléhaly na Francouze, aby udělili Vietnamu nezávislost. Ale po komunistickém vítězství v Číně v roce 1949 a uznání Ho Či Mina Pekingem a Moskvou uznaly Spojené státy režim Bao Daie, kterého Francouzi znovu dosadili. Po vypuknutí korejské války v roce 1950 zvýšil prezident Truman dodávky zbraní Francouzům v Indočíně. Americká politika sledovala omezení komunismu v Asii a francouzský boj v Indočíně byl považován za účinný nástroj této politiky. Vietnam se stal součástí studené války. "Antikomunismus předčil v důležitosti antikolonialismus a nacionalismus." V roce 1954 představovala americká pomoc Francouzům ve válce proti Viet Minh 80 procent nákladů a překonala jednu miliardu dolarů ročně. V dubnu přistál v Da Nangu podplukovník Julius W. Ireland se skupinou VMA-324 a předal Francouzům 25 střemhlavých bombardérů.

Na jaře toho roku ztratili Francouzi většinu země ve prospěch Viet Minh a jejích čínských instruktorů, kteří po korejském příměří v roce 1953 přicházeli na jih ve stále větším počtu. Jelikož Francouzi neposílali odvedence do zámoří, měli nedostatek vojáků. Mezi obránci Dien Bien Phu byla Francouzů méně než polovina. Francouzi žádali o americkou intervenci. Jeden návrh požadoval, aby president Eisenhower vyslal divizi námořní pěchoty. Po velké debatě ve Washingtonu na téma jako daleko mají Spojené státy jít, aby zabránily francouzské porážce v Indočíně, se nakonec Eisenhowerova vláda rozhodla nevyslat do Vietnamu americké vojáky ani letecký nebo námořní personál. Francouzské postavení se zhoršilo.

Částečně následkem těchto událostí uspořádaly mocnosti od 26. dubna do 21. července 1954 Ženevskou konferenci. Sedmého května padl po osmitýdenní bitvě Dien Bien Phu, ležící u laoských hranic, i navzdory injekci americké výzbroje v hodnotě 10 milionů dolarů. Slabost Francouzů v Indočíně byla očividná.

Viet Minh souhlasila s evakuací svých sil, které měla jižně od 17. rovnoběžky, oplátkou za celonárodní volby v červenci 1965. Civilisté mohli přecházet 17. rovnoběžku ještě 300 dní poté, kdy příměří vstoupilo v platnost. Mezinárodní kontrolní komise složená ze zástupců Kanady, Indie a Polska dohlížela na dodržování odhod. Spojené státy, zdrceny výsledkem konference, odmítly podepsat dohody a chtěly se ujistit, že jižní část Vietnamu, obsazená Francouzi, nebude také ztracena ve prospěch Ho Či Minových komunistů . Ministr zahraničí John Foster Dulles vyvolal založení Paktu jihovýchodní Asie (SEATO), aby zabránil dalšímu šíření komunismu a ve snaze zaplnit mocenské vakuum v jihovýchodní Asii.

Poradní skupina vojenské pomoci Spojené státy MAAG, jejímž velitelem byl generálporučík americké armády John W. O´Daniel a která sídlila v Saigonu, měla v době ženevských jednání už 342 členů. V červnu 1954 přibyla také proti povstalecká skupina. Velel jí plukovník letectva Edward G. Lansdale, specialista CIA, alespoň jeden důstojník námořní pěchoty, kapitán Richard Smith, se stal členem této skupiny. Spojené státy začaly také pomáhat při výcviku a výstavbě vietnamských ozbrojených sil. V srpnu byl podplukovník Victor J. Croizat jako první mariňák přidělen k MAAG. Pomáhal budovat uprchlická střediska a později se stal starším poradcem Spojených států u malé vietnamské námořní pěchoty, která byla úředně založena v říjnu 1954, aby sloužila u rozvíjejících se vietnamských říčních a pobřežních sil. V práci s vietnamskou námořní pěchotou se ke Croizatovi připojil kapitán James T. Breckinridge. Spolu s technickým seržantem Jacksonem E. Tracym pracoval v Nha Trangu jako instruktor taktiky malých jednotek. Koncem roku byla vietnamská námořní pěchota, nyní o síle dvou praporů, vycvičena lépe než většina vietnamských jednotek.

Croizat odjel z Vietnamu v roce 1956 a vystřídal ho podplukovník William N. Wilkes ml.

Ministerský předseda Ngo Dinh Diem, nacionalista a římskokatolických chráněnec newyorského kardinála Francise Spellmana, usiloval o odchod francouzského expedičního sboru z jižního Vietnamu. A v roce 1955 převzal generálporučík po Francouzech zodpovědnost za výcvik a organizaci vietnamských ozbrojených sil.

V říjnu 1955 uspořádal Diem na jihu referendum, porazil Bao Daie, vyhlásil založení Republiky Vietnamu a sám se jmenoval prezidentem. Diem odmítl zahájit přípravu celonárodních voleb, jak nařídily ženevské dohody. Základ jeho moci byl posílen velkou americkou vojenskou pomocí a přesunem více jak 800 000 Vietnamců ze severu. Většina byla katolíci. Diem upevnil svou vládu politickým zatýkáním a "převýchovou" a Jižní Vietnam se stal represivním a korupčním policejním státem.

Proti Diemově vládě a přítomnosti Američanů stoupal odpor a koncem roku 1960 komunistická vláda v Hanoji začala podporovat partyzány na jihu. Na konci roku byla utvořena Národní fronta osvobození jižního Vietnamu (zkráceně zvaná Viet Cong) s úkolem svrhnout saigonskou vládu a zbavit se Američanů. Během dalšího roku se povstalecká činnost Viet Congu rychle rozšířila. Viet Cong zahájil teroristickou kampaň, zabil a unesl tisíce civilních představitelů. Prezident Kennedy neformálně vyslal do Jižního Vietnamu 400 vojáků Special Forces a 100 dalších vojenských poradců.

V roce 1962 stanovily Spojené státy výši vojenské pomoci a počet poradců a jmenovaly generála armády Paula D. Harkinse velitelem nového Velitelství vojenské pomoci Spojených států ve Vietnamu (MACV). jeho náčelníkem štábu byl generálmajor námořní pěchoty v Koreji. Prezident Kennedy zplnomocnil poradce Spojených států opětovat palbu Vietkongu. Prvními mariňáky při budování Vietnamu bylo 42 mužů 1. radiové roty FMF v Pleiku. Za necelý rok posádky vrtulníků střílely na povstalce a létaly na trestné výpravy. Vietnam se stával dějištěm vrtulníkové války.

Mezi prvními přiletěla vrtulníková letka námořní pěchoty, která na Květnou neděli 15. dubna 1962 přistála na opuštěném letišti japonských stíhačů na deltě Mekongu, 136 kilometrů jihozápadně od Saigonu. Byla to letka středních vrtulníků námořní pěchoty 362 (HMM-362), které velel podplukovník Archie J.Clapp. Do oblasti ovládané Vietkongem přiletěla z lodě Princeton. Vietnamští vojáci střežili bezpečnostní perimetr. Operační jednotku námořní pěchoty zvanou "Pendlovka" tvořilo asi 450 mariňáků, kterým velel plukovník John F. Carey. Vrtulníky Sikorski UH-34D dopravovala zásoby a vojáky do odříznutých nebo ohrožených vietnamských vesnic a vojenských soustředění. Než ji 1.srpna vystřídala letka HMM-163 nalétala HMM-362 50 bojových letů při přepravě vojsk včetně 130 přistání v palbě vietkongů. Na některých akcích se podílelo až 20 vrtulníků. Sedmnáct strojů letky bylo poškozeno. Při jedné takové akci 9.května bylo osm z 22 vrtulníků, dopravujících vietnamské vojáky, zasaženo alespoň jednou. Osmnáctého července se uskutečnil dosud největší vrtulníkový přesun ve Vietnamu, 18 vrtulníků námořní pěchoty, následovaných dvanácti pozemních sil a jedenácti vrtulníky vietnamského letectva dopravilo vietnamského vojáky na sever od Saigonu. I když letka námořní pěchoty HMM-362 neutrpěla žádné ztráty, během roku 1962 padlo nebo bylo zraněno v boji ve Vietnamu 109 Američanů.

V září se letka HMM-163 přemístila na leteckou v Da Nangu, 608 kilometrů severně od Saigonu. To byla operační oblast námořní pěchoty pro všechny případy. Šestého října padlo při vzdušném přesunu vietnamských oddílů pět mariňáků a dva příslušníci námořnictva z operačního útvaru 79. Pět jich zahynulo při havárii, způsobené mechanickou závadou. V dubnu 1963 přiletěla z Okinawy četa 3. divize námořní pěchoty, aby posílila bezpečnost základny Da Nang. Byl vytvořen tým země - vzduch. Nasazení amerických vrtulníků do partyzánské války podstatně posílilo Diema a zastrašilo Vietkong - na okamžik.

V té době začal Sovětský svaz podporovat armádu Pathet Lao v Laosu. Na oplátku začala 3. expediční brigáda námořní pěchoty vyloďovat 17. května 1962 v Bangkoku v Thajsku 3000 mužů jako součást Spojené oerační skupiny 116. Letadla je dopravila 560 kilometrů na sever od Udorn, které bylo vzdálené 56 kilometrů od Vientianu, hlavního města Laosu. Brigáda, které velel brigádní generál Ormond R. Simpson, zástupce velitele 3. divize námořní pěchoty, zahrnovala 3. prapor 9. pluku námořní pěchoty a letky HMR-261 a VMA-232. Demonstrativní jednotka námořní pěchoty opustila Thajsko 7.srpna.

Během jara a léta se ve Vietnamu vzbouřili proti Diemově vládě militantní buddhisté. Došlo k ozbrojeným střetům a sedm buddhistických mnichů se upálilo na protest proti nemorálnímu režimu. Mao Ce-Tung ohlásil svou podporu buddhistům. Když se k buddhistům přidali studenti, Diemovy jednotky přepadly pagody a zabily nebo uvěznily mnichy; Diem zavřel univerzity v Saigonu a Hue a pozatýkal tisíce studentů. Spojené státy odsoudily Diemovo jednání a neschopnost získat podporu lidu. Prvního listopadu provedli důstojníci vietnamské armády s americkou podporou převrat. Zavraždili Diema a jeho brutálního a mocného bratra a ustavili vojenskou juntu v čele s generálem Duong Van Minhem. O tři týdny později byl prezident Kennedy sám zavražděn.

V tomto kritickém stavu událostí Spojené státy vyhlásily podporu genrálu Minhovi a stavěly se proti snahám Jižního Vietnamu o neutralitu. V té době Vietkong ovládal většinu veknovského území Jižního Vietnamu. Nekomunistické politické strany v Jižním Vietnamu byly citelně oslabeny působením NFO (národní fronty osvobození) a Diemovým režimem. Když v lednu 1964 Minha svrhl převrat, velící generál I.sboru generál Nguyen Knanh se násilím zmocnil vlády v Saigonu. Vietnamská armáda obsadila Saigon, ale proti Vietkongu dosáhla jen malého pokroku. V Saigonu samém vládl politický chaos. "Během dalších měsíců rytmus a styl Saigonu připomínal film bratří Marxů."

V červnu generálporučík William C.Westmoreland vystřídal Harkinse ve velení MACV a Henry Cabot Lodge nastoupil jako velvyslanec místo generála Maxwella Taylora. A spojené státy oznámily, že vysílají dalších 5000 mužů do Jižního Vietnamu.

V opačném směru probíhaly během první poloviny roku 1964 rozsáhlé tajné operace proti Severnímu Vietnamu. Generálmajor námořní pěchoty Victor H. Krulak, hlavní specialista Pentagonu na protipovstalecké vedení války, hrál hlavní roli v plánování těchto úkolů. Začaly také letecká operace proti severovietnamským a Pathet Lao oddílům v Laosu. Do Tonkinského zálivu byly vysílány průzkumné hlídky torpédoborce, aby získaly zpravodajské informace a vykonávaly tlak na Severní Vietnam.

Republikánský prezidentský kandidát senátor Barry Goldwater a Pentagon doporučovali větší zapojení Spojených států a přenesení války do Severního Vietnamu. Generální tajemník OSN, francouzský prezident Charles de Gaulle a sovětská vláda naléhali na znovu svolání ženevské konference, aby se našlo neutrální nevojenské řešení. V červenci oznámily Spojené státy, že zvýší misi vojenské pomoci ze 16000 na 21000 mužů. Prezident Johnson však slíbil, že američtí chlapci nebudou ve Vietnamu posláni do boje.

Situace brzo dozrála. Severovietnamské torpédové čluny napadly v noci 2. srpna 1964 v Tonkinském zálivu torpédoborec Maddox. O dvě noci později byl hlášen druhý útok na Maddox a C.Turner Joy. Hanoj druhý útok popírala. Prezident Johnson nařídil letecké útoky z letadlových lodí na severovietnamské základny torpédových člunů, námořní lodě a velká naftová skladiště. A na jeho podnět Kongres převážnou většinou rezoluci o Tonkinském zálivu, kterou prezidenta pověřil, aby "podnikl nezbytná opatření k odražení jakéhokoliv ozbrojeného útoku proti silám Spojených států a zabránil další agresi." To opravňovalo prezidenta podpořit silou kteroukoliv zemi SEATO, která požádala o pomoc.

Spojené státy vstoupily do této války z donucení, aby zastavily komunismus a zachránily vietnamský lid. Takové bylo zdůvodnění. Stejně jako Wilson, Roosevelt, Eisenhower a Kennedy před ním věřil i Lyndon Johnson "v podstatu dobroty Spojených států a jejich skoro nevyčerpatelnou schopnost napravovat špatnosti lidstva."

Zatímco ve Washingtonu probíhaly živé debaty o americké intervenci, politické situace v Saigonu byla stále chaotičtější. Potom 7. prosince 1965 zaútočil Vietkong na americký vojenský tábor v Pleiku, zabil osm a zranil nejméně osmdesát Američanů. Američané odpověděli bombardováním Severního Vietnamu - právě když byl sovětský premiér Alexej Kosygin v Hanoji. A v Da Nangu začal přistávat 1. prapor lehkých protiletadlových střel námořní pěchoty, vyzbrojených raketami Hawk země-vzduch.

Zdlouhavé politické zápasy v Saigonu vyvrcholily v polovině roku. K moci se navrátila skupina mladých důstojníků, kterou vedl generálmajor Nguyen Van Thieu a letecký vicemaršál Mguyen Cao Ky (ve věku 34 let). Ale FNO připojovala další venkovská území a demoralizace armády Jižního Vietnamu stále narůstala. Druhého března napadly americké bombardéry Severní Vietnam "prvním neodvetným náletem" a začaly soustavně létat proti severovietnamským cílům. Osmého března se vylodili mariňáci, aby bránili americkou leteckou základnu v Da Nangu. Válka na asijské pevnině se stala otevřeně americkou